Vladár, časť 1

Niccolo Machiavelli vznešenému Lorenzovi Medicejskému
Ti kdo usilují o panovníkovu přízeň, předstupují obvykle před jeho tvář s tím, co je jim nedražší, případně s tím, o čem věří, že mu udělá největší radost. Přinášejí mu koně či zbraně, nebo vzácné látky, klenoty a různé ozdobné předměty, jež jsou důstojné knížecí velikosti. . I já, ve snaze předstoupit před Vaši Výsost s nějakým důkazem své oddanosti, hledal jsem a našel to, co je mi nejmilejší a nejdrahocennější: své vědomosti o osudech a činech slavných mužů. Získal jsem je pozorným studiem událostí současných i minulých, četbou historie a mnohaletým uvažováním o tom, co jsem se dočetl. Své zkušenosti jsem pak shrnul do svazečku, který si dovolují poslat Vaší Výsosti.

Ačkoli své dílko nepovažuji za důstojné Vaší velikosti a proslulosti, doufám, že je přijmete s laskavou shovívavostí, neboť nemám většího daru než svou naději, že Vám umožním, abyste se v krátkém čase dozvěděl i pochopil to, co já po mnohaletém bádání, jež nebylo bez těžkostí a překážek. Své úvahy jsem nepřikrašloval ani nezatěžoval vznešenými frázemi, nadutými slovy či dekorativními obraty a vnější okázalostí, jak to spisovatelé rádi dělávají, nýbrž jsem si přál, aby vynikaly pouze a výhradně svým rozsahem a závažností zkoumaného předmětu. Nerad bych také, aby kdokoliv považoval za namyšlenost z mé strany, od člověka neurozeného a nevýznamného rodu, že si troufám posuzovat a vznášet soudy o záležitostech vladařů. Nedělám totiž nic jiného než malíři:
aby poznali povahu hor a vrchů, zůstávají v údolí, a vystupují na vrcholky, aby lépe přehlédli krajinu v nížině. Stejně tak mohou pochopit charakter národů jen ti, co sedí na knížecím stolci, zatímco ten, kdo chce zkoumat úděl mocných, musí žít mezi lidem.

Nechť Vaše Výsost přijme můj skromný dar s vlídným pochopením. Až si dílko pozorně přečte, odhalí Vám, jak vroucně si přeji, abyste dosáhl oné velikosti, již Vám osud a Vaše ctnost předurčily. A shlédne-li někdy Vaše Výsost k nám do nížin, shledá, jak nespravedlivě mě osud soustavně stíhá.

Obsah:
1. Kapitola první – O různých formách vlád a o různých způsobech jimiž se moc získává
2. Kapitola druhá – O dědičných knížectvích
3. Kapitola třetí – O smíšených knížectvích
4. Kapitola čtvrtá – O tom, proč se Dáreiova říše po smrti svého podmanitele Alexandra Velikého nevzbouřila
5. Kapitola pátá – O tom, jak vládnout městům a knížectvím, jež žila svobodně, pod vlastními zákony, než byla dobyta
6. Kapitola šestá – O nových knížectvích dobytých vlastní zbraní a vlastními schopnostmi
7. Kapitola sedmá – O knížectvích získaných s cizí ozbrojenou pomocí a se štěstím
8. Kapitola osmá – O těch kdo dosáhli moci zločinem
9. Kapitola devátá – O občanské vládě
10. Kapitola desátá – O knížectvích v časech ohrožení
11. Kapitola jedenáctá – O církevních panstvích
12. Kapitola dvanáctá – O druzích vojsk a o žoldnéřích
13. Kapitola třináctá – O pomocném, smíšeném a vlastním vojsku
14. Kapitola čtrnáctá – O úkolech panovníka ve věcech vojenských
15. Kapitola patnáctá – O věcech, za něž se lidem, a především knížatům, dostává pochvaly nebo potupy
16. Kapitola šestnáctá – O štědrosti a skouposti
17. Kapitola sedmnáctá – O tvrdosti a shovívavosti, a zda je lepší být oblíbený, nebo obávaný
18. Kapitola osmnáctá – Jak má vládce plnit dané slovo
19. Kapitola devatenáctá – Jak se chránit před nenávistí a opovržením
20. Kapitola dvacátá – O budování pevností, jejich užitečnosti i nevýhodnosti, a o jiných pomocných prostředcích k udržení panství
21. Kapitola jedenadvacátá – Jak a čím se získává úcta lidu
22. Kapitola dvaadvacátá – O ministrech
23. Kapitola třiadvacátá – Komu naslouchat a kdy
24. Kapitola čtyřiadvacátá – Proč italská knížata přišla o moc
25. Kapitola pětadvacátá – Jakou roli hraje v lidském životě osud a jak mu čelit
26. Kapitola šestadvacátá – Výzva k osvobození Itálie od barbarů Niccolo Machiavelli vznešenému Lorenzovi

Kapitola první – O různých formách vlád a o různých způsobech jimiž se moc získává
Všechny státy a vlády, jimiž lidé byli a jsou poddáni, jsou buď knížectví, nebo republiky. Knížectví pak jsou buď dědičná, kde určitý rod vládne velmi dlouho, nebo nově nabytá. Z nich pak některá jsou celá nová, jako například Milán za vlády Franceska Sforzy, anebo bývají připojena k dědičným, jako například Neapolské království spravuje španělský král. Takto získaná území jsou přivyklá žít buď po vládou jiného pána, anebo dosud žila svobodně. Získávají se buď s pomocí cizích zbraní, nebo jen vlastní silou, řízením štěstěny či vynalézavostí.

Kapitola druhá – O dědičných knížectvích
O republikách zde nebudu přemýšlet, neboť jsem o nich psal obšírně už jinde. Omezím se jen na knížectví a podle vlastní osnovy budu uvažovat o tom, jak je zpravovat a udržet si v nich vládu. Soudím, že tyto dědičné státy, přivyklé na vlastní dynastie, se spravují daleko snadněji než území nově dobytá. Stačí nenarušovat staré pořádky, zachovávané v zemi po generace, a jednat pružně podle okolností. Vládce, třeba i jen průměrně nadaný, se dokáže za této situace udržet celkem snadno u moci, pokud ho ovšem nezbaví trůnu nějaká mimořádná a nezadržitelná síla. Ale i v takovém případě se po čase opět k vládě vracívá, jakmile vetřelce postihne nepředvídaná komplikace. U nás v Itálii je příkladem pro mé tvrzení vévoda ferrarský, který si úspěšně poradil jak s útokem Benátek v roce 1484, tak s papežem Juliem v roce 1510. Jeho rod panoval ve Ferraře odnepaměti. Dědičný panovník má totiž méně příčin komukoli z občanů ubližovat, proto bývá více milován, pokud ovšem proti sobě nevzbudí zášť a nenávist zcela mimořádnou špatností nebo neřestným životem. Ctnostnému knížeti jsou lidé většinou nakloněni, a to i v případě, když se k moci nedostal právem dědičným, protože čím déle vládně, tím víc pohasínají vzpomínky na počátky jeho panování, jež se bez křivd nikdy neobejdou, a tak pomíjejí i příčiny ke vzpouře. Jen převrat plodí další převrat.

Kapitola třetí – O smíšených knížectvích
Naopak v nově dobytých knížectvích vždycky nastávají těžkosti. Zejména tehdy, není-li nový stát samostatný, je-li součástí většího celku. Takové knížectví nazýváme smíšeným a jeho proměna naráží přirozeně na překážky, s nimiž se potýkají všechno nové vlády.

Lidé totiž rádi mění vládu v domnění, že si tím polepší, a teprve zkušenost je poučí, že si vlastně pohoršili. Bouře a vzpoury jsou nevyhnutelným průvodním jevem každé nové vlády a vznikají z toho, že každý vládce za takové situace vždycky poddaným ubližuje – jak samotným pobytem vojska v zemi, tak jinými nesčetnými příkořími, provázejícími vládu na novém území. Postupně se stanou jeho nepřáteli všichni ti, jimž ublížil při dobývání země, ale i ti, kteří mu původně pomáhali, pakliže jim nemůže nabídnout v odměnu to, co si od něho slibovali. Nemůže však proti nim tvrdě zakročit, protože je jim zavázán a protože žádný kníže, ani ten sebelépe vyzbrojený, se neobejde bez přízně alespoň určité části obyvatel na novém území.

Tak například francouzský král Ludvík XII. z těchto důvodů pozbyl Milán stejně rychle, jako ho nabyl, a Lodovico na něj stačil jen vlastními silami. Obyvatelé, kteří mu sami zprvu otevřeli brány města, se totiž ve svých nadějích, jež do něho vkládali, zklamali.

Vláda francouzského krále jejich představy nesplnila, a tak se jeho tyranie stala pro ně neúnosnou.

Přiznejme si však, že návrat k moci v odbojné zemi a její podrobení bývá napodruhé lehčí, protože vládce využije příležitosti, již mu vzpoura poskytla, a potrestá nejen její přímé účastníky, ale drží pod dohledem i všechny nespolehlivé a pojistí si nejslabší a nejohroženější oblasti. Stačilo-li na první vyhnání Francouzů z Milána pouhé harašení Lodovikových zbraní na hranicích, pak podruhé už musela vzniknout silná koalice, aby je z Itálie vyhnala. K tomu všemu došlo z připomenutých důvodů.

O příčině prvního neúspěchu Francie jsme si už pověděli, teď tedy zbývá uvést důvody druhé porážky a připomenout si možnosti jaké francouzský král měl a jaké má každý v podobné situaci, když si chce dobyté území pevně podržet.

Jsou území (po dobytí připojená k původní vladařově državě), která leží v téže zemi a mluví se v nich stejným jazykem, a jsou jiná, která tuto podmínku nesplňují. V prvním případě je lehké si je udržet, zejména tehdy, jestliže nejsou zvyklá žít svobodně. Postačí odstranit vládnoucí rod a jinak ponechat vše při starém. Nezmění-li se mravy, lidé žijí klidně dál jako dřív. Za příklad slouží Burgundsko, Bretaňsko, Gaskoňsko a Normandie, které už dlouho patří Francii. Přestože v těchto krajích existují jisté rozdíly v nářečích, jejich způsob života je podobný, takže dokážou žít klidně vedle sebe bez zvláštních sporů. Tedy můžeme shrnout, že pro tento případ stačí splnit dvě podmínky: 1. odstranit dosud vládnoucí rod a 2. neměnit ani zákony ani výši daní. Tím je cesta ke splynutí v jeden celek otevřená.

Pravé potíže nastávají tehdy, staneme-li na půdě území odlišného mravy, zákonodárstvím a jazykem. Pak je třeba obratnosti, ale i štěstí k tomu, abychom se v něm udrželi.

Nejosvědčenější a nejúčinnější způsob v takovém případě je trvalé přesídlení knížecího dvora do nové země. Panovníkova moc se tak upevní.

Tak si počínali například Turci v Řecku. Kdyby se tam sultán nebyl usadil, žádné z dalších opatření na udržení si této země by se nebylo setkalo s úspěchem. Jen tehdy, žijeme-li přímo na dobytém území, můžeme hned zaznamenat zdroje nepokojů a okamžitě jim čelit. Jinak se o nich panovník dozvídá až tehdy, když už je pozdě a není moci, která by jim udělala přítrž. Navíc si místodržící nedovolí odírat poddané a ti jsou spokojeni, že se se svými stížnostmi mohou obracet přímo na hlavu státu, váží si vládce, a naopak rebelanti se ho víc bojí a drží se zpátky. Ale i proti vnějšímu nepříteli je stát takto bezpečnější a každý si útok dobře rozmyslí.

Jiný osvědčený způsob je přesídlení jedné nebo dvou kolonií vlastních občanů na dobyt území. Bez tohoto opatření musí panovník vyslat do země značný počet jízdního i pěšího vojska, což je nákladnější. Naopak kolonie ho nestojí vlastně nic a i následné nutné křivdy jsou menší. Ublíží jen těm, jimž zabere pozemky a domy, aby zaopatřil nové obyvatele. A z těch nemusí mít strach, protože jich není mnoho a žijí rozptýleně, zbaveni opory majetku. A protože se ostatním nic zlého neděje, většinou se vkrátku upokojí, nebo naopak mají strach, aby se nějak neprovinili, neupadli v nemilost a nemuseli rovněž odejít o žebrácké holi ze svých domovů. Udržování kolonií je levné, bývají spolehlivější, nebezpečí vzpoury i množství křivd je menší.

Neměli bychom zapomínat, že možné protivníky buď musíme zahrnovat laskavostmi, nebo je zničit, protože za malé urážky a za malá příkoří se mohou ještě mstít, za velké však už nikoli.

Udržuje-li však panovník v zemi místo kolonií vojsko, výdaje jsou daleko citelnější, zpravidla to pohltí veškerý výnos z dotyčného území. Co jednou rukou přijme, druhou zas rozhází, škody způsobené armádou jitří nálady, mezi obyvateli, posádka je musí krotit hned zde, hned jinde a rozhořčení se tak pozvolna šíří po celé zemi. Nakonec není člověka, který by neměl důvod k roztrpčení, a vládce má proti sobě všechny. A takoví nepřátelé jsou o to nebezpečnější, že jsou na vlastní půdě a v odporu sjednocení. Správa prostřednictvím kolonií je tedy po všech stránkách lepší než s pomocí armády.

Dále by měl panovník na dobytém území pečovat o ochranu slabých a hledět potlačit vliv místních mocných, ale především bedlivě střežit silné, nebo dokonce silnější sousedy. Na ty by se totiž mohli nespokojenci nebo ctižádostivci obrátit o pomoc. Tak například Aitólové požádali Římany o pomoc proti Řekům. A vůbec, kamkoli Římané vstoupili, vždycky na zavolání místních obyvatel. K takovému zachránci se pak přidávají další a další ublížení a země mu spadne doslova do klína. Panovník si musí jen dát pozor, aby mu ti slabší také časem nepřerostli přes hlavu a nenabyli přílišného vlivu. Kdo nedbá těchto zkušeností, brzy ztratí, co nabyl, a i když se nakonec nějak udrží u moci, pak jen s nevětšími obtížemi.

Římané tyto zásady velmi dobře znali a přísně se jich drželi. Pro příklad bych se rád zastavil v Řecku: Řím poskytoval ochranu Achájům a Aitólům, pokořil makedonskou říši a vyhnal Antiocha. Leč přes všechny zásluhy Achájů a Aitólů jim nikdy nepovolil zvětšit državy; nedal se zviklat vemlouvavými řečmi Filipa a nestal se jeho spojencem dotud, než ho patřičně oslabil: a nikdy nepřipustil, aby si nebezpečně silný Antiochus přivlastnil sebemenší část řeckého území. Konal tak, jak by si měl počínat každý moudrý vladař: všímat si totiž nejen problémů současných, ale předvídat i budoucí a předcházet jim.

Počítáme-li s něčím předem, máme čas si všechno rozmyslet a zavčas jednat. Když se však pohroma nečekaně přiblíží, bývá už na lék pozdě. Jak říkají lékaři o souchotinách: zpočátku je nesnadno rozpoznáme, ale lehko vyléčíme, kdežto zanedbané poznáme sice na první pohled, ale pomoci už není. A totéž platí i o státních záležitostech: postřehnemeli včas nebezpečí (a to dokáže jen obezřetný a schopný muž) klíčící ve státě, snadno a rychle si s ním poradíme; necháme-li však růst tak, že už je vidí i slepý, bývá veškeránámaha marná.

Římané vždycky včas věděli o hrozících nepokojích a neváhali nikdy okamžitě zakročit.

Nedopustili, aby se rozrostly, protože dobře věděli, že střetnutí je stejně nevyhnutelné, a odkládá-li se, pak z toho může mít prospěch jedině nepřítel. Proto se pustili do války v Řecku proti Filipovi a Antiochovi, aby ji později nemuseli vést na svém území, i když obé mohli bezpochyby po nějaký čas odkládat. Nikdy nedali na zásadu dnes do omrzení opakovanou lecjakými našimi mudrci, že čas hraje pro nás . Moc dobře věděli, jak vratká je to berlička. Ten opěvovaný čas totiž může přinést jak zlo, tak dobro, jak výhodu, tak zkázu. Raději vždycky spoléhali jen na vlastní síly a na svou prozíravost.

Vraťme se však na chvíli k Francii a podívejme se, jak ta si počínala. Nebudu hovořit o Karlu VIII, nýbrž o Ludvíkovi XII, protože ten se v Itálii zachytil na delší čas a můžeme proto lépe posoudit jeho počínání. Dělal pravý opak toho co měl.

Do Itálie ho přivedla ctižádost Benátčanů, kteří si od jeho příchodu slibovali získání poloviny Lombardie pro sebe. Chtěl a potřeboval uchytit se v Itálii, kde ho s nikým nepojilo spojenectví a přátelství, a naopak v důsledku počínání Karla VIII. tu měl brány zavřené. Nemohl si tedy vybírat a musel přijmout takové spojenectví, jaké se mu nabízelo. A přiznejme si, že jeho záměr měl reálnou naději na úspěch, kdyby se nebyl později dopustil mnoha vážných chyb.

Jakmile se zmocnil Lombardie, získal prestiž, o niž tu předtím Karel přišel. Poddal se mu Janov, Florencie se stala jeho spojencem, o jeho přízeň se ucházeli markýz z Mantovy, vévoda z Ferrary, Bentivogliové, hraběnka z Forli, vládcové Faenzy, Pesara, Rimini, Camerina, Piombina, Pisy, Sieny i obyvatelé Lukky. Teprve teď Benátčané viděli, jak krátkozrace si počínali: za dvě města v Lombardii, po nichž prahli, vydali francouzskému králi dvě třetiny Itálie.

Situace francouzského krále byla tedy víc než optimální a mohl si tu udržet vážnost velmi snadno. Stačilo, aby poskytl bezpečnost a ochranu svým spojencům, jichž nebylo málo a byli slabí – jedni se báli papeže, druzí Benátčanů -, neměli na vybranou a museli držet sním. S jejich pomocí pak mohl snadno zdolat ty nebezpečné, silné. Místo toho okamžitě poté, co vstoupil do Milána, udělal přesný opak a pomáhal papežovi Alexandrovi VI. při dobývání Romaně. Neuvědomil si, že se tak sám oslabuje, že se zbavuje spojenců a příznivců, kteří k němu utekli. Jako by si ani nebyl vědom, že posiluje církev tím, že jí pomáhá podpírat duchovní moc světskou, , která už bez toho byla dost velká! První chyba a omyly pak nutně plodily další, až mu nezbývalo nic jiného než osobně vtáhnout do Itálie, aby zchladil další Alexandrovy choutky stát se pánem Toskánska. A jako by mu ještě nestačilo, že posílil církev a ztratil spojence, v touze získat Neapolské království podělil se o ně se španělským králem. Až do té chvíle byl svrchovaným pánem nad Itálií sám, nyní si přibral společníka, aby se měli na koho obrátit ti, kdo bažili po téhle krajině, či byli s ním nepokojeni. Místo toho, aby zde nechal poplatného místodržícího, dosadil sem druhého krále, který ho nakonec vyhnal. Touha po výbojích je přirozená a obvyklá. Pustí-li se do nich lidé schopní, nikdo je za to nezatracuje ani nekárá. Ale vyslouží si pohanu a výtky, kdo se do nich pustí, ačkoliv na ně nemá.

Mohla-li tedy Francie jen vlastními silami dobýt Neapolsko, měla tak učinit. Pokud nikoli, neměla je rozdělovat. Lze ospravedlnit rozdělení Lombardie mezi ni a Benátky, neboť to bylo nutné, aby se dostala do Itálie. V případě Neapolska však byl takový postup neprozřetelný.

Ludvík se tedy dopustil těchto pěti chyb: zničil menší vládce, posílil v Itálii moc už tak dost silného pána, přivedl sem silného cizince, neusadil se zde, ani sem neposlal kolonisty. Za jeho života však mu těchto pět chyb nemohlo zvlášť uškodit, nebýt chyby poslední, šesté: oloupil Benátky o moc. Kdyby nebyl posílil církev a nepřivedl do země Španěly, byl by tento krok celkem přirozený, a dokonce nevyhnutelný. Vzhledem k budoucnosti bylo nezbytné je pokořit. Avšak když zvolil první cestu, nikdy neměl připustit jejich oslabení. Silná benátská republika totiž brala ostatním chuť na vpád do Lombardie. Benátčané by nikdy nedovolili, aby si tuto část země kdokoliv přivlastnil, protože po ní sami prahli, a ty druhé by zas nikdy ani nenapadlo obrat o ni Francii a dát ji Benátčanům, nebo se dokonce pustit do boje s Francií i Benátkami zároveň. A kdyby mi snad chtěl někdo namítnou, že Ludvík postoupil Romaňu Alexandrovi a Neapolsko španělskému králi v zájmu zachování míru, aby zabránil válce s nimi, pak odpovídám argumenty už jednou zmíněnými: uhýbat před nepříznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka se tím nezažehná, jen se k vlastní škodě oddálí. A pokud by se někdo chtěl odvolávat na slovo, které francouzský král dal papeži, že pro něj podnikne výpravu výměnou za kardinálský klobouk pro arcibiskupa z Rouenu a za zrušení svého stávajícího manželství, tomu odpovím později, až budu rozebírat závazky mezi panovníky a pojednám i o tom, jak je mají zachovávat.

Král Ludvík tedy ztratil Lombardii, protože jednal proti všem zásadám, jichž je třeba se držet, když chceme získat a udržet nějaké území. Nejde o žádné zázraky, jen o obyčejné a dávno známé skutečnosti, o běžnou praxi.

Mluvil jsem o tom v Nantes s rouenským kardinálem, když Valentino (tak lid říkal synovi papeže Alexandra, Cesaru Borgiovi) obsadil Romaňu. Kardinál tvrdil, že Italové nejsou válečníci. Já mu na to opáčil, že Francouzi se zase nevyznají v politice, protože jinak by nikdy nebyli mohli dopustit, aby papežský stát získal takovou moc. O převahu papeže a španělského krále v Itálii se zasloužila jedině Francie a sama se pak stala jejich obětí.

Z toho všeho vyplývá jedno obecné pravidlo, které nikdy nebo jen málokdy zklame: kdo jinému dopomáhá k uchopení moci, sám sobě podřezává větev, na níž sedí. Ať mu pomůže lstí nebo zbraní, obojí je novopečenému panovníkovi stejně nepohodlné.

Kapitola čtvrtá – O tom, proč se Dáreiova říše po smrti svého podmanitele Alexandra Velikého nevzbouřila
Uvážíme-li všechny problémy spojené s udržením se v dobyté zemi, nemůžeme se podivit, jak se mohlo podařit po smrti Alexandra Velikého, který zemřel krátce po dobytí Asie , že se jeho nástupci proti všemu očekávání a prakticky bez jiných potíží, než které si sami vlastní malicherností nadrobili, přece jen v zemi udrželi. Než odpovím na otázku, čím to bylo způsobeno, musím připomenout, že existuje dvojí druh vlády: buď stojí v čele země panovník sám a všichni jeho ministři spravují krajinu z jeho milosti a vůle, nebo vládne spolu s barony, kteří si své postavení zachovávají nikoli z milosti vládce, ale jako výsadu svého starobylého rodu. Ti pak mají svá vlastní panství a vlastní poddané, jimiž jsou respektováni jako svrchovaní páni a kteří k nim lnou vžitou příchylností. Tam, kde je vládce svrchovaným pánem, bývají jeho zmocněnci, ministři a úředníci, naopak ve velké neoblibě.

V naší době slouží za příklady těchto dvou typů vlád, jak už bylo řečeno, říše turecká a francouzské království. Turecko je řízeno jediným suverénním pánem, sultánem, a všichni ostatní jsou jeho poddanými. Říše je rozdělena na sandžaky, kterým stojí v čele správcové, jež sultán sám určuje a podle potřeby střídá. Francouzský král je obklopen mnoha šlechtici ze starých rodů, kteří mají svá vlastní panství, poddané a řadu rozličných výsad, jež jim panovník nemůže libovolně odejmout bez nebezpečí, že ohrozí svou říši.

Porovnáním těchto dvou států lze zjistit, jak obtížné je dobýt tureckou říší, ovšem kdyby se to někomu přece jen zdařilo, velice snadno si ji udrží. Z toho, co jsem už uvedl, je zcela jasné, že příčiny obtížného dobývání této říše nutno hledat ve faktu, že dobyvatel nemůže přijít na zavolání místních mocných, ani nemůže doufat, že by si ulehčil svou úlohu tím, že by vyvolal vzpouru lidí kolem sultána. Není lehké je ani podplatit a pokud by se i podplatit dali, nevyplynul by z toho dobyvateli užitek, neboť nejsou s to strhnout za sebou obyvatelstvo. A proto ten, kdo chce na Turecko zaútočit, musí vědět, že se střetne se státem sjednoceným, a musí tudíž spoléhat na vlastní síly spíš než na cizí nepořádky. Komu se však podaří tuto říši přemoci a porazí ji na bojišti, nemusí se už bát nikoho, leda vládnoucího rodu, a pokud smete i ten, nenajde se už jiný obávaný protivník, neboť ostatní nemají na obyvatelstvo žádný vliv. A tak jako se před vítězstvím nemohl spolehnout na nikoho z nich, nemusí se jich už jako vítěz obávat.

Jiné, ba opačné je to ve státech jako Francie. Je celkem snadné je přepadnout s pomocí některého z baronů, neboť vždycky se mezi nimi najde nespokojenec toužící po novotách.

Takový pak může otevřít vstup do země a ulehčit vítězství. Ovšem bude-li se tam nový vládce chtít udržet, způsobí mu mnoho starostí a obtíží právě ti, kteří mu k vítězství pomáhali, i ti, které přemohl. A nestačí odstranit panovnický rod, neboť stále ještě zůstává šlechta, která je ochotná postavit se do čela nových převratů a nepokojů, a pokud si ji nový pán nezíská (nebo ji nezničí), zemi ztratí při první vhodné příležitosti.

Kdo zkoumá Dáreiovu říši, zjistí, že se podobala Turecké, a proto ji musel Alexandr napadnout a porazit v řádné bitvě. Po vítězství a smrti Dáreiově si ji pak Alexandr snadněji udržel z příčin, které jsem uvedl. Kdyby jeho nástupcové byli zůstali svorní, byli by si ji udrželi, neboť v říši by nevznikly jiné rozbroje než ty, které sami způsobili a vyvolali. Naopak státy řízené jako Francie nelze udržet v klidu. Proto vznikaly časté vzpoury proti Římanům v Hispánii, v Galii a v Řecku. Ohniskem byla mnohá knížectví přetrvávající v těchto zemích. Římané, co paměť sahá, nemohli si být jisti, zda v té zemi vydrží, nebo ne, dokud žila vzpomínka na bývalé pány. Jakmile se jich však zbavili a zničili i vzpomínku na ně – mocí, silou a stálostí římského panství , svou moc značně upevnili. A přestože Římané později bojovali i mezi sebou, mohli si to dovolit díky své vážnosti. Jakmile totiž panovnický rod vymizel, neuznávalo obyvatelstvo jiné vládce než Římany.

Zvážíme-li tyto okolnosti, nemůže se nikdo divit, že si Alexandr tak snadno říši udržel, a  nepřekvapují nás ani těžkosti jiných, když se pokoušeli uchovat to, co dobyli. Příkladem budiž Pyrrhos a mnozí další. Všechno to zapříčinila nikoli menší či větší způsobilost vítězů, nýbrž odlišné okolnosti.

koniec 1. časti

autor: Niccolo Machiavelli
zdroj: palmknihy.cz