Stalin v květnu

Úryvok z knihy Viktora Suvorova „Všechno bylo jinak“

Tato kniha je fascinujícím zážitkem pro vojenské odborníky i širokou čtenářskou obec. Suvorov vstupuje do sporu s každou knihou, s každým článkem a filmem…, s každým komunistou i s každým antikomunistou, s každým neokonzervativním itelektuálem, s každou sovětskou písní, poemou, románem, s každičkou melodií, jež byly vyslechnuty, napsány, vyzpívány, vydány či interpretovány v průběhu posledních padesáti let. Již jen z tohoto důvodu je možno pokládat Ledoborec (Všechno bylo jinak) za nejoriginálnější dílo celých moderních dějin.

Abychom pochopili události, k nimž došlo v červnu roku 1941, musíme se vrátit zpět ke květnu téhož roku. Květen roku 1941 je bezesporu nejzáhadnějším měsícem vůbec celé komunistické etapy dějin Rossije (čímž nemíníme jen Rusko, ale všechny národnosti, jež obývají území Ruska, DB).

Každičký den a každá hodina tohoto měsíce je naplněna událostmi, jejichž význam teprve čeká na své objasnění.

6. května 1941 se Stalin stal hlavou sovětské vlády a tento jeho krok mnohé uvedl do rozpaků. Z trofejních dokumentů víme, že například německé vedení nedokázalo nalézt pro tuto událost žádné uspokojivé vysvětlení. Nejvyšší stranická a státní moc se poprvé za celé dějiny SSSR oficiálně soustředila v rukou jednoho muže. To však vůbec neznamenalo upevnění Stalinovy osobní diktatury. Nebyla snad již před tím všechna faktická moc soustředěna ve Stalinových rukou? Kdyby se moc dala měřit počtem honosných epitet, mohl by Stalin již před deseti lety získat velkolepou sbírku všemožných titulů. Zcela vědomě to však neprováděl. Počínaje rokem 1922, kdy obsadil funkci generálního tajemníka, se Stalin zřekl všech státních a vládních funkcí. Pozvedl svou velitelskou pozici nad vládu a stát. Kontroloval všechno, ale oficiálně za nic neodpovídal. Již v roce 1931 popisoval Lev Trockij mechanismus přípravy komunistického převratu v Německu: , „V případě úspěšnosti nové politiky by všichni ti Manuilští a Remeleové prohlásili, že iniciativa náleží Stalinovi. Pro případ prohry měl Stalin zachovánu možnost nalézt viníka. Právě v tom je kvintesence jeho strategie. V této sféře je silný.” (Bulletin opozice bolševiků-leninovců. č. 79 – 80. Vychází v Berlíně a Paříži.)

K převratu sice nedošlo, Stalin však přesto nepřátele nalezl a příkladně potrestal. Stejně ostatně vládne i v zemi. Všechny úspěchy patří Stalinovi, všechny prohry jsou dílem nepřátel, lstivých a podlézavých kariéristů, kteří deformují generální linii. „Vítězství kolchozního zemědělství” je dílem Stalinova génia, miliony obětí kolektivizace jsou důsledkem „závrati z úspěchů”, jež postihla některé soudruhy okresního měřítka. S Velkými čistkami neměl Stalin už vůbec nic společného – to všechno Ježov! Nepodepsal přece ani pakt s Hitlerem, nebof ten vstoupil do dějin signován podpisy Molotova a Ribbentropa. V Německu ovšem nesl za tento pakt odpovědnost Hitler ve větší míře než Ribbentrop, neboť Adolf Hitler je kancléř, třebaže podepsání nebyl osobně přítomen. Zato Stalin, který u podpisu nechyběl, neměl v té době ani státní ani vládní funkce. Sleduje tedy podepsání jako pouhý občan Josef Stalin, jenž nemá státní, vojenské ani diplomatické pravomoci, a tudíž také za nic nenese odpovědnost.

Přesně tak byla 13. dubna 1941 podepsána smlouva s Japonskem. Stalin je sice přítomen, za nic však nenese odpovědnost. Výsledek je zřejmý, v kritickém okamžiku vráží Stalin Japonsku zcela vyčerpanému válkou smrtící ránu do zad, jeho svědomí však zůstává čisté, neboť to nebyl on, kdo podepsal smlouvu.

V květnu 1941 se však něco stalo (nebo se má stát) a Stalin bere na svá bedra státní odpovědnost. Nový titul však pro Stalina neznamená posílení jeho moci, ale naopak její omezení, přesněji řečeno – dobrovolné omezení.

Od tohoto okamžiku přijímá všechna nejdůležitější rozhodnutí a nese za ně také oficiální odpovědnost. Do této chvíle byla Stalinova moc omezena jen státními hranicemi Sovětského svazu, ani to však nebylo jisté. Co tedy mohlo Stalina přimět, aby dobrovolně převzal veškerou tíhu odpovědnosti za své činy, když mohl i nadále trůnit na vrcholu neomylnosti a poskytovat možnost jiným, aby chybovali?

Celá situace mi poněkud připomíná Chruščovův hon na jelena. Dokud bylo zvíře daleko, Nikita pokřikoval na myslivce a smál se nepříliš zdatnému střelci a hostu Fidelu Castrovi. Sám přitom nestřílel, ba neměl v ruce ani zbraň. Když však bylo nešťastné zvíře doštváno až k honcům a zásah byl zcela jistý, chopil se Nikita ručnice… Po sedmnáct let nedržel Stalin v rukou nástroje státní moci, a teď se jich pojednou chopil…Proč?

Svědectví podává admirál flotily SSSR N. G. Kuzněcov ( v té době admirál a lidový komisař vojenského námořního lodstva SSSR): „Ani poté, co Stalin převzal povinnosti předsedy rady lidových komisařů, se systém řízení prakticky nezměnil.” (VHC, 1965, č. 9, s. 66.) Pokud se však prakticky skutečně nic nezměnilo, k čemu potřeboval Stalin honosný titul? Tím spíše, že „všechny jeho činy a zločiny byly vždy cílevědomé, logické a zcela zásadové”. (A. Avtorchanov, Záhada Stalinovy smrti, s. 132.).

Kde je Stalinova logika?

„Nevím ani o jediném problému týkajícím se vnitřní situace v Sovětském svazu, který by byl natolik významný, aby vyvolal tento Stalinův krok. S větší jistotou bych se odvážil tvrzení, že pokud se Stalin rozhodl zaujmout nejvyšší státní post, příčiny je třeba hledat v zahraniční politice.” Těmito slovy referoval své vládě německý velvyslanec v Moskvě von Schulenberg. Sovětští maršálové používají sice jiných slov, smysl je však naprosto stejný: Stalinovo jmenování souvisí se zahraničně politickými problémy. (Maršál SSSR I. Ch. Bagramjan, Tak začínala válka, s. 62.) O jaké problémy tedy šlo?

V květnu 1941 se oběťmi německého vpádu stala řada států Evropy. Otázka vztahů například s Francií prostě vůbec neexistovala. Velká Británie, jež si uchovala nezávislost, nabízela Stalinovi přátelskou ruku (Churchillův dopis byl Stalinovi předán 1. července 1940). Rooseveltův vztah ke Stalinovi byl více než přátelský. Prezident varoval Stalina před nebezpečím a americké technologie proudily do SSSR naplno. Z toho plyne, že pravděpodobní nepřátelé mohli být pouze dva. Japonsko však získalo představu o sovětské vojenské moci již v srpnu 1939, navíc nedávno podepsalo se Sovětským svazem smlouvu, a proto nyní odvrátilo svůj pohled od sovětských hranic a zaměřilo se opačným směrem. Jen Německo tedy bylo příčinou, jež donutila Stalina ke zdánlivě nepochopitelnému kroku. Jak se mohl Stalin zachovat k Německu poté, co získal titul oficiálního šéfa státu?

Jsou pouze tři možnosti:

– sjednat pevný a trvalý mír,

– oficiálně stanout v čele ozbrojeného boje Sovětského svazu proti německé agresi,

– oficiálně stanout v čele ozbrojeného zápasu Sovětského svazu a ozbrojené agrese proti Německu.

První varianta nepřichází v úvahu. Mír s Německem je již podepsán Molotovovou rukou. Poté, co nastoupil ve funkci hlavy státu na jeho místo, nepodnikl Stalin naprosto nic, aby se setkal s Hitlerem a zahájil společná jednání. Pro mírová jednání užívá Stalin i nadále Molotova. Je známo, že dokonce 21. června se Molotov pokoušel o setkání s německým vedením, zatímco Stalin nepodnikl ani jediný podobný pokus. Oficiální postavení tedy nezaujal proto, aby mohl vést mírová jednání.

Komunistická propaganda akcentuje druhou variantu: Předvídaje německou invazi, rozhodl se Stalin osobně a zcela oficiálně stanout v čele obrany země. Verze komunistů však pokulhává, neboť německý vpád byl pro Stalina zjevným překvapením. Vypadá to, jako by Stalin převzal odpovědnost za předvídání událostí, které nakonec nedokázal předvídat.

Víme již, že po podepsání paktu Molotov – Ribbentrop podnikli vynikající sovětští vojevůdci Žukov a Mereckov, stejně jako „nejskvělejší” šéf policie všech dob a národů Lavrentij Berija až příliš mnoho pro to, aby bylo znehodnoceno vše, co mělo sloužit obraně sovětského území. Stalin však promluvil o válce s Německem. Vystupoval sice na tajné poradě, avšak tak, že ho mohli slyšet všichni frekventanti vojenských akademií, všichni generálové a všichni maršálové. Co asi podniknou v této situaci soudruzi Žukov, Mereckov a Berija? Dalo by se čekat, že na hranicích začnou rozmístňovat miny, ostnaté dráty, že začnou minovat komunikace a mosty. Pravý opak je skutečností. „Na počátku května 1941, hned po Stalinově vystoupení na slavnostním večeru absolventů vojenských akademii, se ještě více zpomalilo vše, co se týkalo zátarasů a minování.” (Starinov, s. 186.)

Pokud nehodláme věřit slovům plukovníka GRU a jeho vskutku znamenité knize, může nahlédnout do německých archivů a tam najít přesně totéž.

Německé rozvědce se zřejmě nikdy nepodařilo získat plné znění Stalinova projevu, podle mnoha přímých i nepřímých důkazů však mohla správně usoudit, že Stalinova řeč pronesená 5. května 1941 se týkala války s Německem. Táž německá rozvědka ostatně v květnu a červnu 1941 pozorovala likvidaci sovětských minových polí a dalších zátarasů.

Odstranění zátarasů na hranicích je zcela nezbytným prvkem posledních příprav na válku. Ne však na válku obrannou…

Květen 1941 představuje radikální změny v celé sovětské propagandě.

Předtím komunistické listy oslavovaly válku a radovaly se, že Německo dokázalo zničit stále více a více států, vlád, armád a politických stran. Sovětské vedení bylo u vytržení: „Moderní válka ve vší své děsivé kráse!” (Pravda, 19. srpna 1940)

Tady je zase popis válečné Evropy: „hromady nehybných těl… pornografický obraz, v němž šakalové trhají hrdla šakalům…” (Pravda, 25. prosince 1939) Na téže stránce najdeme i Stalinův pozdravný telegram adresovaný Hitlerovi. Komunisté nás ujišťují, že Stalin Hitlerovi věřil, že chtěl být jeho přítelem a jako důkaz nám předhazují Stalinův telegram z 25. prosince: „Hlavě německého státu panu Adolfu Hitlerovi”. Zapomínají, že přímo pod tímto telegramem „rvou šakalové hrdla šakalům”. Tím šakalem jé samozřejmě sám Hitler.

A pojednou se vše změnilo.

Takto píše Pravda den poté, co Stalin pronesl svůj dodnes utajovaný projev: „Za hranicemi naší vlasti plane požár druhé imperialistické války, jež veškerou svou tíhou dopadla na bedra pracujících. Národy si nepřejí válku. Jejich zraky jsou upřeny k zemi socialismu, jež sklízí ovoce mírové práce. Oprávněně vidí v ozbrojených silách naší vlasti, v Rudé armádě a vojenském námořnictvu spolehlivou záštitu míru… V současné složité mezinárodní situaci je třeba být bdělý…” (Pravda, 6. května 1941, úvodník)

Zprvu tedy Stalin pomocí paktu Molotova – Ribbentropa otevřel stavidla druhé světové války a těšil se při pohledu na „šakaly požírající šakaly”, teď si pojednou vzpomněl na národy, které si přejí mír a s nadějí vzhlížejí k Rudé armádě.

Stalin sám obviňoval v březnu 1939 Velkou Británii a Francii, že chtějí uvrhnout Evropu do války a samy přitom zůstat stranou, aby pak mohly s čerstvými silami vstoupit na scénu a pochopitelně „v zájmu míru” nadiktovat oslabeným účastníkům války vlastní podmínky.” (J. V. Stalin, referát z 10. března 1939)

Nevím, co měli za lubem imperialisté. Při podpisu paktu, který byl klíčem k válce, však byl přítomen pouze jediný vůdce – Stalin. Podepsání paktu se nezúčastnili ani japonští, ani američtí, ani britští, ani francouzští čelní představitelé. Nebyl přítomen dokonce ani německý kancléř. Stalin však u podpisu byl osobně a právě on stál také až dosud mimo válku. Právě on to také byl, kdo nyní začal hovořit o Rudé armádě, jež může skoncovat s krveprolitím.

Ještě docela nedávno, 17. září 1939, podnikla Rudá armáda nečekaný útok na Polsko. Den nato vysvětlila sovětská vláda v rozhlase důvody: „Polsko se stalo výhodným předmostím pro nejrůznější náhody a překvapení, jež mohou představovat hrozbu pro SSSR… Sovětské vedení již déle nemůže tyto skutečnost ignorovat. V souvislosti s touto situací sovětské vedení rozhodlo, aby hlavní velení Rudé armády vydalo vojskům rozkaz k překročení hranic a zajištění ochrany životů a majetku obyvatelstva…” (Pravda, 18. září 1939). Je na čase položit si otázku: Kdo vlastně proměnil Polsko ve „výhodné předmostí pro nejrůznější náhody”? O tom však až v mé příští knize.

Molotovův (a ovšemže i Stalinův) cynismus je jako vesmír – nemá hranice. Hitler přišel do Polska, aby rozšířil životní prostor pro Němce. Molotovův cíl byl ovšem jiný: „Abychom vyprostili polský lid z neblahé války, do níž byl zatažen nerozumnými vedoucími činiteli, a poskytli mu příležitost k mírovému životu.” (Tamtéž)

Dokonce ani v současnosti nezměnili sovětští komunisté svůj názor na charakter oněch událostí. V roce 1970 vyšel oficiální sborník dokumentů z dějin sovětských pohraničních vojsk (Pohraniční vojska SSSR 1939 – červen 1941). Tak například dokument č. 192 zcela vážně tvrdí, že sovětské vojenské akce v září 1939 měly „napomoci polskému lidu, aby ukončil válku”.

Sovětský svaz všem a vždy „nezištně” pomáhal nalézt cestu k míru. Tak třeba 13. dubna 1941 podpisuje Molotov pakt o neutralitě s Japonskem:

„…udržovat mírové a přátelské vztahy a vzájemně respektovat územní celistvost a nedotknutelnost… V případě, že jedna ze smluvních stran se stane objektem vojenských akcí jedné nebo několika třetích mocností, budou smluvní strany zachovávat neutralitu po dobu trvání celého konfliktu.”

Když se Stalin dostal až na samý okraj propasti, Japonsko své slovo dodrželo. Když se však na pokraji zkázy octlo Japonsko, Rudá armáda mu zasadila nečekaný a zničující úder. Hned poté si sovětská vláda pospíší s prohlášením:

„Taková politika je jediným prostředkem schopným uspíšit nastolení míru, osvobodit národy od dalších obětí a strádání a poskytnout japonskému lidu možnost, aby se zbavil nebezpečí a rozpadu…” (Prohlášení sovětské vlády z 8. srpna 1945). Je třeba zdůraznit, že formálně bylo prohlášení vysloveno 8. srpna a sovětská vojska zaútočila teprve 9. srpna. Ve skutečnosti tomu však bylo tak, že k úderu došlo podle místního času na Dálném východě, zatímco prohlášení odeznělo až pár hodin poté v Moskvě podle moskevského času.

Ve vojenském lexikonu se tomu říká „Příprava zasazení překvapivého prvního úderu s otevřením nové strategické fronty”. (Armádní generál S. P.Pavlov, Počáteční období války, s. 281.)

V politickém slovníku pro to rovněž existuje označení: „Spravedlivý a humánní akt SSSR”. (Plukovník A. S. Savin, VHČ, 1985, č. 8. s. 56.)

Maršál SSSR R. J. Malinovskij se poté, co došlo k prvnímu zničujícímu úderu, obrátil na svá vojska: „ Sovětský lid nemůže pokojně žít a pracovat, dokud japonští imperialisté řinčí svými zbraněmi u našich dálněvýchodních hranic a vyčkávají na vhodný okamžik, aby naši vlast napadli.” (Kommunist,1985, č. 12, s. 85.) Sovětští maršálové se vždy obávají, že je někdo napadne.

Malinovskij pronesl tato slova 10. srpna 1945. Hirošima už neexistuje a Malinovskij to dobře ví. Myslí si snad, že „japonští imperialisté” nemají po zkáze Hirošimy na práci nic lepšího než „vyčkávat na vhodný okamžik”?

Nové sovětské publikace (například VHČ, 1985, č. 8) trvají na tom, že „vstup SSSR do války s Japonskem odpovídal rovněž zájmům japonského lidu” a že „cílem, který Sovětský svaz sledoval, bylo osvobození asijských národů, včetně japonského lidu, od dalších útrap a strádání…”

V květnu 1941 začal sovětský tisk pojednou psát o tom, že evropské národy Evropy touží po míru a s nadějí vzhlížejí k Rudé armádě. Byl to navlas stejný tón, navlas stejná slova, jež zněla pokaždé před každým z dalších „osvobození”.

Na konci roku 1938 byla v Sovětském svazu dovršena Velká čistka. Nadešla nová etapa – nové časy, nové cíle, nová hesla. V březnu 1939 se dal Stalin poprvé slyšet, že je třeba připravovat se na jakési „nečekané události”, a to nikoli uvnitř země, ale na zahraničně politické aréně. Již v srpnu 1939 přichází Stalin s prvním překvapením, prvou „nečekanou událostí”, jež omráčila nejen všechen sovětský lid, ale i celý svět – jde o pakt Molotov – Ribbentrop. Záhy poté vstupují německá a po nich i sovětská vojska do Polska.

Oficiální sovětské vysvětlení je stručné: „Polsko se proměnilo v prostor různých náhod.” Hrozba je tedy efektivně likvidována nezištným aktem realizovaným sovětskou vládou, Rudou armádou a NKVD. Stalin však vyzývá k bdělosti a k přípravě na „další náhody”, neboř „mezinárodní situace se stále více komplikuje”.

Zdálo by se, že je všechno nadmíru prosté. Mír s Německem je podepsán, a není tedy proč hovořit o komplikacích. Stalin však tvrdošíjně opakuje své výzvy k nedůvěře vůči zdánlivé jednoduchosti, požaduje připravenost čelit nenadálostem a upozorňuje na jakési radikální změny a obraty.

Květen 1941 je měsíc, kdy heslo „vždy připraven k nenadálým změnám” znělo celou zemí jako poplašný zvon. Zaburácelo i prvního májového dne z úvodníku Pravdy, ve stovkách hlasů komisařů, propagandistů a politických pracovníků, kteří objasňovali Stalinovo heslo masám. Zaznělo také v rozkaze lidového komisaře obrany č. 191, s nímž byly seznámeny „všechny roty, baterie, eskadry, letky a posádky bojových lodí”.

Varuje snad Stalin svou zemi a armádu před možností nenadálého německého vpádu? Samozřejmě že nikoli! Německý vpád byl nečekaný i pro Stalina. Nemohl tedy varovat před nebezpečím, které netušil.

Dne 22. června 1941 však heslo o „nenadálosti” zmizelo a už se nikdy neopakovalo. V současných sovětských publikacích už není ani zmínka o kdysi tak frekventovaném hesle „buďte připraveni k nenadálým změnám”, třebaže šlo o jeden z nejvýznamnějších leitmotivů sovětské propagandy „předválečného období”.

Na první pohled překvapuje, že ani Stalin sám si na své oblíbené heslo později nikdy nevzpomněl. Mohl přece říci, že Hitlerův útok byl zcela nenadálý a že na to upozorňoval již předem. Nikdy to však neřekl. Maršál Timošenko mohl po válce připomenout znění rozkazu č. 191 slovy „už tehdy jsem vás varoval”. Současní sovětští historikové a partajní byrokrati by se mohli ohánět moudrostí a prozíravostí rodné strany, aniž by uváděli jména Stalina či Timošenka. Poplašné heslo si však nepřipomíná nikdo z nich, docela nikdo. Ptáte se proč? Prostě proto, že pod heslem „připravte se k nenadálým změnám” nebyl chápán německý vpád do SSSR, ale něco zcela opačného.

Pod tímto heslem totiž odstraňovali čekisté miny na hranicích, protože dobře věděli, že jde o pečlivou přípravu „nejvýznamnější náhody” 20. století.

V sovětském tisku, který vyzýval armádu a lid k bdělosti a připravenosti na nenadálé zvraty v mezinárodním měřítku, neobjevíme asociace této výzvy s možností cizího vpádu a obranné války. Abychom získali správnou představu o skutečném smyslu hesla, musíme pohlédnout na první stranu listu Pravda z 1. května 1941. Právě tady byl udán tón, který pak dal zaznít mnohohlasému chóru snaživých nohsledů. Pohlédněme tedy na Pravdu č. 120 (8528) ze dne 1. května 1941. Hned na první straně najdeme mezi spoustou slovního balastu pouze dva citáty. Oba patří Stalinovi.

Ten první je hned na začátku úvodníku: „To, co bylo uskutečněno v SSSR, může být uskutečněno i v jiných zemích.” (Stalin)

Druhý citát se týká rozkazu lidového komisaře obrany o připravenosti na nepředvídané akce a „triky” zahraničních nepřátel (Stalin).

Vše ostatní na první straně Pravdy se týká kruté války, jež Evropu zachvátila, strádání pracujících, jejich touhy po míru a nadějích vkládaných do Rudé armády. V tomto duchu také druhý citát ze Stalina doplňuje první citát z „otce všech národů”.

Z první strany se dovíme mnohé i o sovětském úsilí o zachování míru, leč kupodivu příkladem souseda, s nímž byly nakonec nastoleny normální vztahy, je Japonsko (jeho čas ještě nenastal), zatímco Německo za dobrého přítele pokládáno není.

Podle Pravdy je nepřítel chytrý a zákeřný a my samozřejmě na jeho rejdy rázně odpovíme, ne však osvobozením vlastního území, ale osvobozením evropských národů od útrap krvavé války.

Za této konstelace tedy za pět dní nato přijal Stalin post hlavy státu a pronesl tajnou řeč, v níž označil Německo za hlavního protivníka.

V květnu 1941 tedy Stalin převzal plnou odpovědnost za předvídání „nenadálých změn”. V červnu došlo k Hitlerovu vpádu, byla to však taková „nenadálá změna”, která Stalina přinutila, aby se intenzivně bránil státní odpovědnosti. Je tedy zřejmé, že se Stalin nepřipravoval na německou invazi, ale na „nenadálou změnu zcela opačného charakteru”.

Autor: Viktor Suvorov „Všechno bylo jinak“