Planoucí duše

Popis

Velitel nijak neusiloval, aby spis vyšel v původním jazyce. Frankofonní čtenářstvo se mu po pětačtyřicátém roce jevilo mnohem lhostejnější, „duchuvzdorné“, ba dokonce nepřátelské vůči úvahám a obrazivosti tohoto stylu než to z Iberského poloostrova. Když se v roce 1964, tedy deset let po prvním španělském vydání, Les ámes qui brúlent konečně objevily, ohlas se omezil na kroužky „nesmiřitelných“ a „vyřazených“ na vyznavače keltských křížů a norimberských ohňů, oněch proklatců „poezie XX. století“ (Brasillach), mládež Occidentu, kněze parašutistů a osamělé „podivíny“. Hlavní kulturně-politický proud ve Francii se dávno zmítal podle zmatených rytmů vzpoury Sartrova „marxistického existencialismu“ a černošského jazzu.

Praktičtějšího významu dosáhly Velitelovy zápisky v Itálii. Od léta 1977, snad nejvypjatějšího roku z celého období tzv. olověných let (Anni di piombo), tu jako Militia vyšly již šestkrát, aby pomáhaly formovat „angeliguerrieri“ podle Velitelova vzoru. Slouží doslova jako „breviario di ascetica del milite politico“ – překládat jistě netřeba -, přičemž společně s Codreanovými Zápisky a Árijskou naukou stručně vyloženou Juliem Evolou představují nejvlivnější dílko kýženého předobrazu „typologie militantů“ italské radikální pravice. Jako takové jsou tyto tři práce zásadní pro porozumění její „mystice politického vojáka“.