Ovčané

Neustále se mě někdo ptá, jak to, že lidi nevidí, jaké časy se na nás valí. Euro se rozpadá, úspory jsou ohroženy, politická kasta se stále více topí v úpadku. Světová politická situace je stále nejistější, ať už jsou to padající diktátoři, nebo nové režimy, které svou pozici musí teprve najít. EU má své nejlepší časy za sebou. Kdysi velkolepá idea přátelství národů postupně upadla v rozhazovačnou, k smrti se uregulovávající byrokratickou obludu, která se chce vyšvihnout na vládce národů.

Problémy v zemi tak narostly, že už pronikají do naší pozornosti: Infrastruktura se rozpadá, naše cesty jsou děravé jak řešeto, neboť nejsou peníze. Pro jiné země jsou však k dispozici stovky miliard. Němcům hrozí, že se stanou menšinou ve vlastní zemi, přesto politici tvrdí, že je potřeba stále rozvíjet ještě větší uvítací kulturu pro přistěhovalce. Více migrantů do veřejných služeb, více migrantů do vedoucích pozic… Přitom existuje instituce, ve které imigranti již dávno dominují: věznice. A to navzdory „imigrantskému bonusu“, který naše skandální justice tak ochotně uděluje.

Máme nejslabší a nejbezpohlavnější vládu za celou existenci Okupované republiky Německo. Nevládne se pro blaho země, ale podle toho, co by mohlo při dalších volbách přinést více hlasů. Přičemž to, co se občanům předkládá k odhlasování, nemá nic společného s tím, co volení zástupci posléze rozhodnou. Kdo volí, ten „odevzdává svůj hlas“ – a od té chvíle ať akorát drží klapačku. Kdo nevolí, jedná ještě hůře, neboť tím vládě vystavuje bianco šek. Uznávám, stojí to hodně překonání dát hlas nějaké malé beznadějné straně, jenže jedině to je jasným vyjádřením nedůvěry etablovaným. Pokud se najednou do parlamentu dostanou „extremisté“, strana ochránců zvířat či strana pravověrných křesťanů – a kartelové strany to bude stát mandát – něco se v zemi změní.

Situace je nejen očividná, je dokonce evidentní, protože každý, kdo je tázán, může v bodech vyjmenovat, co všechno stojí za prd. Neustále padají věty typu: „Tam vzadu je les, je tam 100000 stromů, které postačí, aby celá ta sebranka visela!“ Asi by tento les takové aplikované bohaté biologické hnojivo dokázal zužitkovat, avšak jen v Berlíně je na 286000 pouličních lamp – ty by mohly stačit.

Jenomže tento vztek se projevuje jen v jednotlivých případech. Většina spoluobčanů jsou ovčané, kteří se klidně smíří s tím, jak je s nimi nakládáno. To jsou ty ovce, které se ochotně nechají hnát na louku k ostříhání, na porážku. Když je člověk přímo osloví, zeptá se jich na jejich poměry a jejich očekávání, vyjadřují i tito lidé starosti a obavy. Nevyvozují z nich ale žádné důsledky.

„Zlato… Bylo by dobré nějaké mít, ale když už je tak drahé…“ Připadá vám tato odpověď na dobrou radu povědomá? Ano? Ať už ji řekl kdokoli, má pravdu! Zlato strašně podražilo! Bylo příliš drahé, když stála pamětní mince Krugerrand[1] 334 eur, bylo příliš drahé, když cena stoupla na 480 eur, při 714 eurech bylo také moc drahé a je drahé i dnes, kdy cena činí rovných 1300 eur. Bohužel, v roce 2011 již nikdo nedostane zlato za ty straáášně vysoké ceny z roku 2003. A tím se dostáváme k myšlení ovčana.

Od přírody jsme vybaveni vytěsňovacími mechanismy. Praskání v houští by mohlo znamenat nebezpečí, tichý řev na hony vzdáleného lva naproti tomu dodává jistotu, neboť potencionální nebezpečí je od nás na míle daleko. Kouřový mrak na horizontu nevyžaduje žádné bezprostřední reakce, přilétající roj včel rozhodně ano. Neustále zhodnocujeme naše okolí, avšak často odbýváme signály jako irelevantní. Nemůžeme žít ve stavu neustálého alarmu, žijeme krokem, abychom v případě potřeby přešaltrovali na klus a sprint.

Vezměme si takového typického, ideálního, normálního člověka s osmihodinovým pracovním dnem. S příjezdem, odjezdem, pauzou na oběd a večerním nákupem je tento normální člověk 10 hodin v pohybu. Hodina na vstávání, ranní toaletu, snídani, další hodina na večeři – tím je polovina dne pryč. Odečteme-li 8 hodin spánku, zůstanou nám 4 hodiny na „žití“.

Co zabalíme do těchto čtyř hodin? Večerní pivko, trochu té televize, zprávy, sociální kontakty, procházku, kulturu, koníčky, přítelkyni, manželku, děti, příbuzné… Normální člověk je vytížený, rozčiluje se nad tou fúrií (šéfovou sekretářkou), kvůli tomu hňupovi (vedoucímu směny), dělá si starosti o své pracovní místo a o své auto, které dnes naskočilo až na třetí pokus, o bolesti zad, o první šedé vlasy, špatné známky své dcery, o… Čtyři hodiny plné dennodenních starostí – to kouřový mrak na horizontu nikoho nezajímá.

Specielně ještě ke zlatu: Bankovní poradce vám zavolá, když máte příliš mnoho peněz na účtu. Nechce vám prodat žádné zlato, neboť zlato vezmete a jdete s ním domů – a tím banka o tyto peníze přijde. A tak vám navrhne akcie, fondy, dluhopisy a jiné finanční produkty. No, a po čtyřech letech, když jsou investované peníze volné, vám zavolá zase, aby tyto peníze znovu investoval – za svou provizi. Nemusíte přemýšlet, máte o starost méně, funguje to skvěle. Třicet procent zisku je přeci super, ne? Zlatém byste docílili zisku 300 %, ale to byste museli být sami aktivní, museli byste jít do banky, trvat na tom, že nechcete žádné certifikáty Lehmann-Brothers, nýbrž kulaté placičky s „Ohm Krugerem“.[2]

Znáte tyčinky „Nuts“? Ty v tom žlutém balení… Asi ano, ale většinou je přehlédnete. Zato tyčinky „Mars“, v tom černém balení, znáte určitě, protože – ano, protože na to neustále běží reklama. Televize vám říká, že chcete Mars (konec konců chutnají), neříká vám, že chcete „Nuts“. Ty čtyři hodiny volného času a svobody jsou takto vyplněny – je vám namlouvána potřeba.

Reklama využívá mechanismu, který je v nás hluboce zakotvený. Přebíráme názory soukmenovců. A to je zcela v pořádku! Když vaší kamarádku ve školce píchne vosa, ochotně převezmete názor, že by bylo lepší nechat tato černožlutá zvířátka na pokoji. Učíte se od svých rodičů, učíte se od svých přátel – a učíte se od televizní reklamy. „Dobrou vodu“ jsem sice nikdy nezkusil a ani si ji nikdy nekoupím, ale díky reklamě vím, že je to ta „dobrá…“.

My lidé máme „zakódovanou“ také a priori důvěřivost, alespoň vůči lidem, abych tak řekl, nám druhově příbuzným. Když soukmenovec hlásí „tam vzadu žádní buvoli nejsou“, tak nemá smysl tam lozit a ověřovat si to. U Indiána ze sousedního kmene si však už tak jistí být nemůžeme. Je totiž dosti pravděpodobné, že bude chtít tuto kořist zajistit pro své vlastní lidi. Proto jsou němčinu komolící přistěhovalci v televizních reklamách spíše výjimka…

Nějací vědci prý vyzkoumali, že 80 % lidí okamžitě vytěsní starost vzbuzující zprávy. To už není mechanismus zajišťující přežití, neboť ten, kdo se nechá mást vzdálenými, zpravidla mizejícími nebezpečími, ten se nemůže koncentrovat na to podstatné a bezprostředně hrozící. Takoví už jsou lidé, s tím se musíme smířit.

Další mechanismus je delegace. Většina lidí není jistá v rozhodování. Chce být vedena. To je zřejmě typická německá vlastnost, že lidé chtějí mít jasné pokyny, jednoznačné předpisy a řetěz rozkazů. Nevěříme si, že můžeme sami komunikovat s duchy, od toho jsou tu šamani. Netroufáme si rozhodnout, kde se bude co stavět, s kým se bude vést válka – od toho jsou náčelníci. V tom nejlepším slova smyslu všichni profitujeme ze zkušeností staršího, osvědčeného vůdce; ve vůbec nejhorším případě pak následujeme toho, který se nejčastěji mýlil.

Vydržujeme si poslance. Platíme jim za to, že jsou informovaní, že přemýšlejí, že činí moudrá rozhodnutí – naším jménem. Osm, deset, dvanáct hodin denně pro nás tito lidé mají pracovat. To samozřejmě nedělají, stejně asi jako my v tomto čase pracujeme pro firmu Novák & syn. Samozřejmě, že svému šéfovi nikdy neřeknu, že nepracuji proto, aby se jeho proklaté firmě dařilo, nýbrž proto, aby se MNĚ OSOBNĚ vedlo lépe. Je-li pro mě to nejlepší, že Novák & syn prosperuje, neboť se tím zajišťuje mé pracovní místo, můj příjem a má kariéra, potom budu dělat všechno, aby se firmě Novák & syn dařilo – pro můj vlastní prospěch.

Nevěřte proboha, že poslanci myslí a konají jinak! Nikoli občané a voliči dosazují politiky, nýbrž politické strany. Logicky tak poslanci nejsou povinováni voličům nebo státu, nýbrž jen a pouze svým stranám. To se však vyjasní, jen když se nad tím člověk na okamžik upřímně zamyslí. Kdo to neudělá, pro toho je poslanec jeho zástupce, „náš“ člověk v Berlíně. Poslanec ví vše nejlépe, on je o všem informován, do všeho mluví – to je fasáda. Za ní je člověk, který se štítí práce stejně jako my sami, který dělá jen to nejnutnější, co vyloženě musí a co ho baví. Poslanec nepotřebuje informace, když dobře zná vůli své strany a zvedá poslušně pracku jako cvičený pinčl, aniž by o tom jakkoli přemýšlel.

Naivní extrém vychází z toho, že všichni lidé jednají kvůli vyššímu principu a na základě ušlechtilých motivů. Paranoidní extrém podsouvá všem ostatním zlovolné prospěchářství a generelní neschopnost. K člověku, který nás ještě nikdy nezklamal, protože jej pořádně ani neznáme, se chováme spíše naivně. K člověku, kterého známe a který nás už zklamal, přistupujeme spíše paranoidně. Paranoiu vůči vládnoucím si musíme teprve pracně vybudovat, což je o to těžší, protože nám je neustále vtloukáno, jak dobří, ryzí a obětaví lidé to jsou.

Ovčan nemá žádnou šanci osvobodit se z těchto osidel, dokud je zabedněný ve všedním shonu. Stává se z něj zabedněnec, protože se ze svého zabednění není schopen dostat. Toto zabednění totiž dobře funguje. Každý lidský mozek si zachová svou stejnou přímou linii myšlení, dokud na něj nezapůsobí nějaká vnější síla. Na rozdíl od Newtonovy fyziky to není zákon, ale výsledek pozorování. Mezi mými čtenáři je hodně důchodců a lidí na podpoře, tedy lidí, kteří byli ze svého zabednění ve všedním shonu vytrženi. Stejně jako já, neboť já byl do roku 2002 také zabedněnec se zcela zaplněným, zlehka plynoucím všedním dnem.

Zabedněný zabedněnec vypadne ze všedního shonu, když osud začne hrozit holí. Když po praskání v houští následuje řev lva, nikoli kdesi daleko, ale z bezprostřední blízkosti, pak se začne jednat, pak člověk přešaltruje z volného kroku do sprintu. Jenomže to už bývá pozdě. Když se nasycený lev stáhne a přeživší dámy a pánové zabedněnci mohou opět v klidu upadnout do všedního tempa, zvolí se ještě rychle nový náčelník, neboť starý náčelník nesplnil svůj úkol – neuchránil své voliče před nebezpečím, nebyl schopen zavčasu zpozorovat lva.

Ovčané se promění v rozzuřené občany až už je pozdě. Což je jen poučka, neboť ve skutečnosti je pozdě už teď. Optimisté kupují zlato, pesimisté konzervy, psal nedávno deník WELT. Úspory Němců jsou vyčísleny na 4,8 bilionů eur, při ceně 1500 eur za jednu unci zlata by to dělalo 100000 tun zlata – z těch nanejvýš 180000 tun, které se doposud vytěžily. Když však budou chtít všichni zlato, vystřelí to ceny do nebes. Optimisté tedy na svůj optimismus mají už jen velmi málo času.

Co se stane s konzervami? Na jednu samoobsluhu připadá 5000 konzerv (od fazolí přes tuňáka až po ravioli), na 1000 obyvatel připadá jedna samoobsluha – přeji vám příjemný nákup, a nezapomeňte vzít, prosím, i dostatek toaletního papíru! Pesimisté si přijdou na své, jedině když budou postupovat nenápadně, když jsou ještě ovčané zabednění ve svém všedním shonu. Jakkoli to zní cynicky: Každý den, který většina lidí prospí, je den, který máte k dispozici k přípravám. Pokračujte v klidu dál. Dokud se o to nikdo nezajímá, nic nikomu neberete. Dokud fungují zásobovací cesty, můžete v klidu plnit svoji špižírnu.

Jaká událost vyžene rozzuřené občany do ulic? V den, kdy politika bude muset přiznat, že životní úspory jsou zničeny? V den, kdy politika přizná, že po celá desetiletí obelhávala voliče? V den, kdy po hyper-inflaci bude vyhlášena měnová reforma?

Politici se pokusí o trik s vařenou žábou. Když prý žába spadne do vroucí vody, okamžitě vyskočí. Když se ale hrnec s vodou, ve kterém žába sedí, pomalu zahřívá, zůstane v ní žába sedět a uvaří se. Pravda bude ovčanům podávána v malých dávkách, aby ovčan v klidu dál spal. Kdyby se změny, které proběhly mezi lety 2001-2011, snesly na lidi naráz, vyšli by okamžitě do ulic. Takhle však žába z hrnce nevyskočila, namísto toho se ji podařilo uvařit.

Tentokrát není happyend, nedělejte si iluze. Dokud je oheň pod hrncem dostatečně slabý, dokud se změny dějí nepozorovaně, zůstane všechno v obvyklém všedním rytmu, ačkoli již dávno kráčíme zcela jiným směrem než dříve. Kouř a lví řev jsou velmi daleko – snaží se nám náčelníci namlouvat. „Velmi daleko“ však již není 5 kilometrů, nýbrž sotva 50 metrů. Ale žádné strachy, lesní požár a lvi si chtějí jen trochu hrát.

Takto viděno – buďte rádi! Lesní požár by byl špatný, protože tomu se dá i s náskokem velmi těžko uniknout. Lvi jsou zase neškodní – dokud mezi nimi a vámi leží dostatečné množství kořisti, nemáte se čeho bát. Kupujte zlato, než ovčané vyženou jeho cenu do astronomických výšin, kupujte konzervy, než ovčané vyrabují regály obchodů.

Pokud toto poselství vnímáte jako neuspokojivé, mám pro vás přísloví: Vůle člověka je jeho štěstí. V roce 2002 jsem sám ještě spal, od roku 2004 se však pokouším probudit své bližní. Bližní, kteří na mě často a rádi posílají státní zástupce…

Řekl jsem to už jinde: Existují tři skupiny lidí. Jedni zemřou před krizí, další zemřou během ní a ti třetí, ti to budou mít nejhorší, neb na ně zbude celá práce při obnově.

Kdo chce za každou cenu patřit do skupiny 2, ten ať si to užije.

Zdroj: Michael Winkler: Pranýř

Vysvetlivky:
[1] Zlatá investiční mince Krugerrand byla ražena od roku 1967 za účelem rozvoje jihoafrického trhu se zlatem. Název mince vznikl složením jména burského politika a prezidenta Transvaalu Paula Krugera a názvu jihoafrické měny rand. Je považována za první moderní investiční minci a se 60 miliony ražených kusů za zdaleka nejlikvidnější zlatou minci na světě.

[2] Stephanus Johannes Paul Kruger – přezdívaný Ohm Kruger (strýček Kruger), významný búrský politik, prezident Transvaalu; pocházel z pruské rodiny. Jeho jméno nesou zlaté pamětní mince Krugerrand.